Před posvátném

18. dubna 2017 v 20:45 | Patt
Podívej se mi do očí a řekni, že to není pravda . Chci tak strašně bych si přála a Ti důvěřovat, ale ty si to nazasloužíš. Tak dlouho už jsem se od Tebe necítila milovaná, tak dlouho čekám na ten dotyk při kterém mi přebíhá mráz po zádech, čekám čekám stále jen na něco čekám.... jsem slabá .. nemám chuť se dál snažit a zároveň nemám chuť to vzdát. Víš jsi člověk o kterého by se dalo bojovat .. ale zasloužíš si to i po druhé. Jenou už jsem si Tě utrhla .. Toužila jsem po Tobě .. Ano udělala jsem spousty chyb také .. ale právě proto mi ty síly dochází protože u Tebe už se mi to děje po druhé. Mám strach.. bojím se sama sebe .. bojím se zapípání Tvého telefonu .. co když Ti píše ona .. co kdyby si jednou vypnul ten telefon a řekl .. pojď půjdeme se tulit, nebo pojď zahrajeme si karty. Šla bych hned bych po také nabídce skočila. nechci žít bez touhy, bez naděje, ve strachu a bezmoci . to radši i přes to , že Tě Miluji jí Tě přenechám...
 

Zaslepená vášeň

21. ledna 2017 v 15:13 | Patt
Byla jsem očarovaná jeho myšlenkou, hlasem, toužila jsem se dozvědět více .. asi po 10 minutách jsem si všimla kde jsem a co vlastně dělám... Stála jsem u metra s mužem v hábitu velmi pěkné hnědé kožené barvy, jeho silný hlas, jemné ruce a jasně modré oči mě přitahovaly.
Chtěla jsem znát jeho pravdu, o čem vlastně mluví, jaký názor zastává a k čemu potřebuje mou přítomnost.
Jak je možné, že jsem ho zaujala zrovna já, čím víc jsem nad tím přemýšlela, říkala jsem si ten člověk si mě nevybral jen tak jsem vyvolená, on si mě vybral a já bych měla zastávat jeho názor na tento problém.
Bylo už moc hodin, a tak jsem se s ním rozloučila a řekla, že už bohužel musím jít, ale budu přemýšlet o jeho nabídce a jeho myšlence a co ho k tomu vede. Dal mi knihu a řekl, Budu tu i zítra". s těmito slovy jsme se rozloučili.

V noci jsem se probudila a jediné co jsem si ze snu pamatovala byly jeho oči a hlas, přidej se k nám, potřebuji Tě jsi pro mě velmi důležitá. Ty jsi vyvolená.

Vstávala jsem celá zmatená a musela ho vidět, sakra musím do práci teď tam nebude to nestihnu.
Po dlouhém pracovním dni jsem se vydala na stejné místo jako včera. Byl tam stál tam ve stejné póze s úsměvem se svýma očima a s knihami v košíku. Jeho oči mě zachytily hned v počátku a mně po zádech přeběhl mráz.
Chtěla jsem ho věděla jsem, že musím jeho mít a, že udělám vše co mi řekne.
Jeho potřebuji k životu on je má cesta, moje krédo.
At už propagoval cokoli chtěla jsem s ním, a tak jsem se přiblížila s myšlenkou, že cokoli bude chtít udělám, provedu.

Přivítal mě a čekal co mu povím, a tak jsem začala, myslím na Vás celý den i noc, chtěla bych jít vaší cestou, tou nejkrásnější, cestou lásky s Vámi".
S temným výrazem se usmál a byl nadšen, podal mi letáky a knihy.
Co naplat, že jsem rozdávala a propagovala infanticidu, pokud tomu věřil, že to tak má být já také a bude nás stovky. Mohla jsem být s ním a pod jeho nadvládou, po ničem víc jsem netoužila s ním bude život krásný.

Svlékání

30. prosince 2016 v 19:48 | Patt
Nauč se alchymii, kterou vládne opravdový člověk:
V té chvíli, kdy přijmeš obtíže, které ti byly dány,
dveře se otevřou.
Vítej těžkosti jako starého známého.
Vtipkuj nad utrpením, které ti způsobil přítel.
Smutek jsou hadry starého oblečení,
které sloužilo, aby krylo, pak je čas je svléci.
Toto svlékání
a nahé tělo uvnitř,
je sladkost, která vystřídá žal.
-Rúmí
 


Srdce z kovu

24. listopadu 2016 v 20:00 | Patt
To co k Tobě citím mě táhne k zemi .. nemohu se nadechnout je mi úzko a mám děsný strach. Bojím se toho ,že když něco udělám všechno zničím .. pokud vlastně vůbec něco je .. Náš příběh je velmi neobyčejny ale pro někoho naprosto všední.. Potkala jsem Tě když jsem potřebovala rozveselit ale stále byla uprostřed černobílého vztahu. Ty jsi přišel jako hvězda, která mi najednou vdechla život, měla jsem radost, úsměv a cítila jsem tep svého srdce. Povídali jsme si každý den každou minutu kdy jsme mohli, naše nenápadné pohledy přes mistnost, nenápadná otření našich těl a něžné doteky mi přinášeli neuvěřitelné pocity nejen po těle ale i po duši. Chtěla jsem víc dokud jsem si neuvědomila, že Ti vlastně sebe dát nemohu zapomněla jsem doslova na tu druhou osobu, která se mnou sdílí jeden dům, pokoj i postel.. Nechtěla jsem na to myslet a přála jsem si aby byla jen naše bublina radosti a potěšení z toho druhého. Tolik energie a síly jsem chtěla cítit už avěky.. tu bolest, která tam byla v tom druhém partnerství jsem chtěla vypustit a zničit .. zmrazit apomenout.. Proč nemůžeme zapomenout proč prostě nejde zmáčknoout knoflík..
To, že Tě Miluji jsem si uvědomila až moc pozdě až když jsem už to něco mezi námi přetrhla.. bolí mě to a chtěla bych vrátit ty okamžiky touhy a něhy..
Citím a vidím jak se máš k jiné a já se potápím .. nemám kotvu ani lano, které by mě vytáhlo z vody mám jen své srdce, srdce z kovu, teré mě táhne na dno dokud mi nedojde kyslík...

Z bílého rudá

7. listopadu 2016 v 21:03 | Patt
Všude byla krev ale lidé chodili dá l.. nikdo se nezastavil neohlédl se jestli něco nepotřebuji .. pořád jsem měla na jazyku jeho chuť jeho jméno v očích ten prokletý výraz na rukou zbytky doteků, něhy a lásku v srdci .. Ta ale pomalu mizela
I když jsem vlastně pořád chtěla víc věděla jsem ,že už nidky se to nezopakuje .. když jsem ráno vyšla z bytu můj kabát n toto podzimní počasí byl čistě bílý .. Včera jsem ho nechala vyprat. To jsem ovšem nečekala ,že dnes získá rudou příchuť s nádechem hutné krve.
V dálce ležela kulička kterou to celé začalo proto je tady teď tolik bolesti a utrpení. Mám za to ,že kdybych Ti jí nedala .. mohla bych být dneska v pořádku. Pochopila jsem to jasně už mě nemáš rád ale proto přece ještě nemusím umřít .. já to vím .. vím ,že máš jinou a přeji si aby si byl šťastný .. Ale víš kdo to vlastně je .. Ona Tě můj milý zničí .. až se o ní dozvíš to nejdůležitější .. Až se budeš svíjet v bolestné křeči .. za to ,že si mi ušpinil mou vlastní krví ten nejdražší dárek co mi dala ano .. Má sladká lásko je to moje sestra .. a proto spi dnes sladce...

Noční myšlenka

30. října 2016 v 21:08 | Patt
Podívej se kolem sebe .. co vidíš ?
V tuto chívli asi tmu .. ale i ve tmě je přece světlo .. každý vidíme co vidět chceme ..po čem toužíš:? co chceš? Ano tytto otázky všichni moc dobře známe dávají nám je roidče, ve škole i momo ní..
Jak má člověk vědět pro co je na tomto světě určen. V tomto životě chci být emm.
a c o jsem byla v tom minulém.. jistě do minulosti se dívat nemáme.. ale pokud se do ní nepodíváme nemůžeme se poučit z chyb .


Ty jsi moje chyba jsi můj hřích i má vášeň má touha jsi všechno co n a tomto světě zrovna v tuto chvíli potřebuji.
Když zavřu oči vnímám tvoji vůni. Když se projdu po ulici vidím aspoň 5 lidí Tobě podobných .. Mám chuť zakřičet na ně tvé jméno ale v poslední chvíli se zarazím a uvědomím si ,že jsi vlastně uplně jinde.




ZRAK

25. srpna 2016 v 13:21 | Patt
Nádech, křik a světlo .. Něco tak nádherného ale sami si to ani nepamatujeme. Nevíme ani kdy kde a jak se to stalo ale bylo to tak prtože kdyby ne .. Tak tady nesedíme nečteme, nesmějeme se nepláčeme nespíme.
Bez nádechu by nebyl výkřik .. proto je dech pro nás tak důležitgé aby jsme mohli dát najevo své pocity emoce .. Já si to ale pamtuji . Vzpomínám si jak jsem otevřela oči a první co jsedm viděla byla moje usmívající se maminka. Vypadala tak moc šťastně, chovala mě líbala dala mi jíst a pít. Byla pro mě mým vlastním bohem.
Po týdnu blaha jsem jí ale neviděla .. co se děje proč je všude tma ?? .. Křičela jsem ale nikdo mi neodpovídal ..ztratila jsem zrak .. Doktorka si spletla prášky a já oslepla.. je lepší ztratit zrak až po chvíli .. Jsem šťastná protože moje vpomínka je na mou krásnou maminku viděla jsem jí .. Byla to má první a zároveň poslední vzpomínka.
Děkuji mami

PEKLO

14. července 2016 v 12:19 | Patt
Nechtěla jsem, aby mi nadále ubližovali. Bylo to nesnesitelné. Někdy byla bolest až tak nesnesitelná, že se mi z očí draly slzy velké jako hrachy, ale bolest to nezmenšilo. Byl to pouhý projev toho, jak moc mě to bolelo. Vždyť jsem se jen snažila pomáhat mamince, aby nebyla všechna práce jen na ní a měla čas i na něco jiného než jen starost o domácnost a její členy. S tou vázou to byla nešťastná náhoda, když jsem se snažila otevřít okno, aby se místnost v obýváku trochu vyvětrala, silný vítr, který byl venku, mě doslova odhodil a já strčila nechtíc do stolu, na kterém stála váza, a už to bylo. Jen se ozval zvuk tříštícího se skla a maminka se objevila ve dveřích. Když zjistila, co se stalo, tak mě tak zbila, že jsem nebyla schopna téměř žádného pohybu, a navíc ke všemu tomu jsem byla ten den o hladu, abych si uvědomila, co strašného jsem provedla. Žít v tomto domě bylo pro mě doslova peklem. Přála jsem si vroucně každý den, aby jednoho dne přišlo vysvobození a já z těchto míst odešla hodně daleko a nikdy se už nemusela vrátit. Vím, že tato váza pro matku hodně znamenala, protože to byla jediná památka na její maminku, která po porodu zemřela, ale
musela být kvůli tomu na mě tak zlá a trestat mě tak nepřiměřeně? Všechno, co jsem dělala, i když to bylo s dobrými úmysly, nikdy jsem se jí ničím nezavděčila. Byla jsem jako černá ovce rodiny. Viděla jsem kolem sebe tolik dětí v mém věku a téměř všechny měly ve tváři radost, spokojenost, klid, štěstí, ale já nic takového nemohla pociťovat.Alespoň, že tu pro mě byla má nejlepší kamarádka Lisa. Ona byla jediným člověkem, který mě na tomto světě udržoval na živu. Párkrát jsem se už pokusila sáhnout si na život, ale ona mě z toho pokaždé dostala a byla tu se mnou. Jsem za ni moc vděčná. Když se stala ta strašná nehoda mému tatínkovi, bylo mi pouhých devět let . Jednou přecházel přes koleje, protože si chtěl co nejvíce zkrátit cestu domů, aby byl konečně u nás doma, ale domů se už nedostal. Neodhadl vzdálenost tramvaje od něho, a ta ho srazila. Když se tato zpráva dostala k nám, tak to šlo s maminkou z kopce. Často se opíjela, hrozně moc kouřila, spala s kdejakým chlapem, kterého si přivedla domů, a já musela tomu všemu přihlížet. Bylo to strašné. Navíc matka ze ztráty
otce a veškeré její životosprávy byla natolik na dně, že její chování se zhoršilo. Bila mě, i když k tomu neměla
žádný důvod, a bylo to tak skoro každý den. Mé tělo bylo úplně zničené a bolavé. Být naživu bylo pro mě
těžší, než když bych nežila a necítila tu strašnou bolest. ,, Bože, co jsme ti udělala tak hrozného, že mě takto
trestáš? Doma se snažím pomáhat, téměř nejím, nespím, mé tělo je trestáno bezdůvodně, i přes tyto strašné
podmínky si nikomu nestěžuju kromě Lisy, tak proč mě tak trápíš? Raději zemřu, než trpět tohle, už na to
nemám sílu. Co jsem udělala špatně, že mě tak trestáš ? Proč, proč mi to děláš Ty nahoře?? " Ničemu jsem už
nerozuměla. Nějakou dobu, odhaduji tak pět měsíců, si matka domů vodila muže, ze kterého jsem neměla
dobrý pocit. Kouř a alkohol z něho táhnul, byl zarostlý, zamračený a v otrhaném, smradlavém oblečení. Matce to evidentně nevadilo. Nezajímalo ji, co si myslím já, jaký pocit mám z něho. Asi za týden mi oznámila,
že si ho vezme. ,, Mami, to snad nemyslíš vážně? S takovýmto chlapem tu žít nebudu, to teda ne. To, že ti
není nic dobrého z toho, co tu dělám, že mě nenecháš pořádně vyspat, ani najíst mi pořádně nedáš a
nepřiměřeně trestáš, to jsem se snažila přežít, ale už nemohu a navíc ještě takovýto chlap, to nedám.'' Sotva
jsem to dopověděla, pěkně jsem si vypila to, že jsem jednou na plnou pusu řekla to, co jsem si myslela. Ještě
ten večer jsem z domu utekla, ale vyčerpáním jsem zkolabovala a už víckrát neotevřela oči. Mnozí z vás by řekli, že mě postihla strašná věc, ale pro mě to bylo vysvobození z pekel. Konečně jsem došla ke svému vysvobození. Ted po světě chodím v podobě ducha, který vypadá na první pohled sladce, roztomile, jako porcelánová panenka, ale svým vzhledem klame. Jsem totiž duch chránící děti, kterým je stejně ubližováno, jako bylo mě, a to nenechám nikdy dopustit. Moc dobře vím, jaké to je, a nenechám to prožívat i ostatní děti. Proto se zjevím týrajícím rodičům a skrz panenku Stacy je ztrestám bolestivou odplatou, která končí smrtí. I má matka doplatila na to, jaká ke mně byla. Proto si ty, který tento příběh čteš, pořádně rozmysli, jak se budeš chovat ke svému dítěti. Pokud špatně, setkáš se jednoho dne se mnou.

Jsi tam ?"!

12. července 2016 v 23:11 | Patt
Tam někde to všechno vzniklo .. ten pocit samoty a zároveň potěšení, těžkost a lehkost.
Vím, že mě slyšíš a uvědomuji si co to s námi všemi udělá až se to provalí.

Tam někde cítím, že už mám jen jednu cestu jak uprchnout z toho trojúhelníku.
Vysvobození příjde odjinud, jako malá jsem si (asi jako každá holka) ráda hrála s panenkami ,, a představovala jsem si toho ideálního v tu dobu ještě prince na bílem koni. Ach jak on byl krásný ..teď když už jsem veliká .. můj typ je jednosměrný ale vždy jsem měla hlavně jedno,, aby mě dokázal rozesmát.
Moje podmínka číslo jedna.
A najednou byl vedle mě a něžně mě kolíbal, hladil a dlouze objímal... jaké to bylo štěstí.. dokud nepřišla TA.

Kdysi jsem viděla obrázek kde byl právě sezdanný pár a nápis dokud nás smrt nerozdělí, hned vedle byla prsatá polonahá modelka a pod tím nápis Ahoj já jsem smrt..

Vždy jsem se smála než se mi to stalo .. ona přišla ..
a vzala mi úsměv ze rtů.. naprosto ho vytrhla a nic mi nezůstalo. To si asi myslela ona.
Ale já mám přece Tebe ano .. tady hluboko uvnitř se probouzí malý roztomilý človíček, který mě bude rozesmívat .. a pro kterého já teď budu žít.

Světluško

9. července 2016 v 14:12 | Patt
Brouček, beruška světluškou chci být, přelétat z místa na místo a velkou radost mít. Mít sedm teček
nebo žárovku zezadu, chci se všem líbit a dělat parádu.
A až se stanu, světluškou Tvou, budu Ti svítít na cestu
tmou. Potom se rozběhnem jen louce vstříc
a do zad bude svítit, červe
ný půlměsíc

Kam dál